Historie rusko-ukrajinských vztahů
Kde se vzala válka mezi Ruskem a Ukrajinou? A proč není tak překvapivá, jak by se mohlo zdát?
Anexe Krymu a válka na východě Ukrajiny
Přestože plnohodnotná ruská invaze přišla až v roce 2022, Ukrajina se musela s hybridní válkou a ruskou přítomností na Krymu a východě země potýkat již od roku 2014.
Twitterová vlákna Kamila Galeeva (výběr)
Proč Rusko prohraje válku?
Ačkoliv ruská armáda v letech 2007-12 díky reformám značně zvýšila svou bojovou efektivitu, nepopulárními kroky potírajícími například všudypřítomnou korupci si ministr Serďukov znepřátelil vlivné postavy ruské moci a musel odejít. Nahradil ho Sergej Šojgu, dlouholetý vlivný zákulisní politik, který se naopak pasoval do role zachránce. Rozjeté reformy zastavil, provedl čistky a nevěnoval pozornost ceně a kvalitě zbrojních dodávek armádě.
Ruské ozbrojené síly jsou i vzhledem ke geografii výrazně orientovány na pozemní armádu, ovšem ani tak se Rusové nevzdali představy rozsáhlého námořnictva a investovali prostředky do stavby nových válečných lodí navzdory chybějícím kapacitám (největší loděnice bývalého SSSR se nachází na území Ukrajiny v Mikolajivu). Neefektivně vynaložené finance (neboť ruské námořnictvo nemá aktuálně reálnou šanci stát se více než regionální silou) pak chybí v pozemní armádě, která má velké množství dělostřelectva, ale málo pěchoty.
Rusku navíc chybí vojska druhého sledu, které by zajistily útočící mechanizované jednotky. K úspěšnému blitzkriegu, tedy bleskové válce by přitom kromě toho potřebovalo mobilizovat záložníky a zároveň robustní logistiku. Problém však byl v tom, že Rusové neplánovali válku, ovšem speciální operaci, při které počítali s minimálním odporem obránců. Galeev ostatně připomíná Putinovu minulost a jeho vojenské konflikty s výrazně slabšími protivníky (Čečenci, Gruzínci a syrskými rebely). Proč se tedy Putin rozhodl zaútočit na výrazně větší a silnější zemi než výše uvedené, zvlášť kdy Ukrajina disponuje obrněnými jednotkami a letectvem? Protože po zkušenostech z roku 2014, kdy se ukrajinská armáda projevila jako slabá se zastaralým vybavením a prakticky neschopná bojového nasazení, neočekával odpor.
Ukrajinci však po bolestné ztrátě Krymu a podstatné části Donbasu v roce 2014 přistoupili k rozsáhlé modernizaci. Za osm let bojů se na frontě vystřídaly stovky tisíc mužů, kteří poté disponovali zkušenostmi z ostrého konfklitu (a proti lépe vyzbrojenému protivníkovi), a vytvořili tak jádro nových ukrajinských bojových sil. Ukrajina zároveň zformovala jednotky tzv. Teritoriální obrany, modernizovala výzbroj a výstroj (často domácí produkce).
Rusové navzdory početní nevýhodě a silně motivovaným obráncům 24. února 2022 zaútočili z mnoha směrů, čímž si výrazně zkomplikovali logistiku, jejich vojáci trpěli slabou morálkou a v úvodních týdnech utrpěli výrazné ztráty. To však nevedlo k masovým protestům, byť výrazně utrpěla mytologie o údajné ruské neporazitelnosti.
Informační válka
Zatímco v úvodních týdnech se na internetu objevovalo značné množství videí a fotografií i z bojových akcí ruských vojáků, Ukrajinci byli vidět mnohem méně. Ukrajinská strana totiž mnohem přísněji kontrolovala jejich zveřejňování (případně se snažila je následně rychle smazat) zejména z důvodu možné geolokace bojujících jednotek a zároveň nabádala obyvatelstvo ke zveřejňování polohy ruských sil. V mediálním prostoru však tím zároveň vzniklo zdání, že ruské invazní síly jsou mnohem větší a silnější.
Obě strany přitom přistupovaly k propagandě značně odlišně. Zatímco Ukrajina úspěšně vzbuzovala sympatie zemí zejména v Evropě a severní Americe. Naopak Rusové příliš nespoléhali na sympatie ostatních při invazi, ale vsadili na jinou a patrně účinnější metodu – strach. Proto bylo zdůrazňováno nasazení Čečenců s aurou krutých bojovníků, kteří neberou ohledy. Zatímco na Západě byla tato taktika poměrně úspěšná, Rusové selhali v přesvědčení Ukrajinců, že jejich odpor pro ně bude mít nedozírné následky.
Ukrajinský „nacismus“ (pohled z ruské strany)
Za vlády Leonida Brežněva (1964-82) se v SSSR mýtus o budování komunismu se posunul v heroizaci minulosti a budování kultu velkého vítězství v druhé světové (v ruském kontextu tzv. Velké vlastenecké) války a zavedl tradici každoročních velkých vojenských přehlídek v Moskvě na Rudém náměstí 9. května u příležitosti vítězství nad nacistickým Německem. V 90. letech se po rozpadu SSSR objevily náznaky světlejší budoucnosti a zvýšení životní úrovně, ovšem finanční krize v Rusku vedla k všeobecnému skepticismu a po roce 2000 se tak legitimizace ruského státu začala opět opírat o minulost – rehabilitaci stalinismu, zvýšení vlivu pravoslavné církve a etnonacionalismus.
Ruské zdůrazňování vítězství nad nacismem přitom zamlčuje spojenectví s Hitlerem, kterému Sovětský svaz dodával před rokem 1941 suroviny a ve druhé polovině 30. let i zbraně jako například tanky. Zároveň došlo k rozdělení sfér vlivu mezi oběma zeměmi, které vedlo k obsazení východního Polska, Pobaltí a části Finska Sovětský svazem. Po útoku Německa v červnu 1941 se Stalin neochotně přiklonil ke spojencům. V rámci tzv. Lend a Lease dostával SSSR zejména z USA rozsáhlou vojenskou i nevojenskou pomoc. Ve snaze udržet složité spojenectví navíc Západ odsunul do pozadí fakt, že SSSR hrál aktivní roli ve vyzbrojování Německa ve snaze porazit Velkou Británii a Francii.
Sovětský svaz sám sebe vítězstvím nad nacistickým Německem (zásluhy ostatních zemí byly marginalizovány) pasoval do role bojovníka proti nacismu, což zároveň sloužilo k legitimizaci jeho územní expanze a etnickým čistkám (zejména na území dnešní Ukrajiny). I po rozpadu SSSR se Rusové oháněli nacismem pro ospravedlnění tlaku na země ve východní Evropě, které se odmítaly podřídit zájmům Moskvy jako současná Ukrajina.