Revoluce důstojnosti
Přelomem v rusko-ukrajinských vztazích se stal tzv. Euromajdan, na Ukrajině nazývaný revolucí důstojnosti. Dne 21. listopadu 2013 prezident Viktor Janukovyč odmítl podepsat vyjednanou asociační dohodu s EU, což vyvovalo značnou nevoli u proevropsky smýšlejících Ukrajinců, kteří v následujících dnech a týdnech proti tomuto kroku protestovali na Náměstí Nezávislosti. 20. února 2014 Janukovyč nařídil ozbrojené potlačení demonstrací, které si vyžádalo desítky obětí. Následujícího dne Janukovyč souhlasil s vytvořením vlády národní jednoty, ale pod tlakem událostí v noci na 22. února opustil Kyjev a utekl do Ruska. Ukrajinský parlamanent zvolil svého předsedu Oleksandra Turčynova prozatimním prezidentem a o pár dnů později byla vytvořena nová vláda. V květnu 2014 byl novým prezidentem zvolen Petro Porošenko.
Krymská otázka
Krym představuje výrazně svébytnou součást ukrajinského území, která byla k Ukrajinské sovětské republice přičleněna až v roce 1954. Při posledním sčítání lidu v roce 2001 tvořili etničtí Rusové 58,1 % obyvatel, Ukrajinci pouze 24,3 % (ruštinu používalo zhruba 80 % obyvatel). Zároveň jen minimální procento tvořili výrazněji proukrajinští občané. Rusko si na Krymu i po vzniku samostatné Ukrajiny udrželo stálou vojenskou přítomnost ve formě Černomořské flotily, kotvící ve městě Sevastopol. V neprospěch ukrajinské administrativy kromě silných autonomních snah regionu hrála i nepříznivá geografie, kdy poloostrov spojuje s pevninou pouze úzkou Perekopskou šíjí.
Složitá jednání mezi Ukrajinou a Ruskem ohledně statusu Krymu, rozdělení Černomořské flotily mezi oba státy (nakonec zhruba 83 % lodí připadlo Rusku) nebo vymezení námořní hranice se vedla po celá 90. léta. Ruskou vyjednávací pozici dramaticky posilovala ukrajinská energetická závislost na svém sousedovi. Situaci dále vyhrotily zejména události tzv. Euromajdanu (více info zde).
Anexe Krymu
Kontrolu na krymským parlamentem a dalšími strategickými objekty v noci z 26. na 27. února 2014 převzali vojáci v neoznačených uniformách (tzv. zelení mužíčci), což měli být dle ruské strany domácí domobranci. Až po několika letech bylo Rusy přiznáno, že se jednalo o ruské vojáky, zřejmě příslušníky speciálních sil s moderní výzbrojí. Ukrajinské síly a policejní posádky, zablokované na základnách se neodhodlaly k ozbrojenému odporu, k čemuž přispěly i nejasné rozkazy, slabá morálka a velení, nedostatečné vybavení a také tlak Západu. Invazní jednotky okamžitě začaly budovat barikády a zřizovat kontrolní stanoviště na důležitých komunikacích, následně byla kontrola získána nad zbytkem institucí včetně televizních a rozhlasových stanic. Aby nedošlo k silnému ukrajinskému protiútoku, bylo poblíž východní Ukrajiny zahájeno rozsáhlé cvičení ruské armády, do něhož bylo zapojeno zhruba 155 tisíc mužů.
Ukrajinská armáda měla podle odhadů pouze okolo 6 tisíc bojeschopných mužů a množství techniky bylo vybrakováno a nepojízdné.
V březnu 2014 krymský parlament vyhlásil referendum o připojení k Ruské federaci, konané 16. března 2014, což bylo v neregulérních podmínkách většinou obyvatel (alespoň dle trvzení Rusů) schváleno. Připojení k Rusku formálně došlo 21. března 2014. Akt byl odsouzen většinou států mezinárodního společenství, ovšem nad poloostrovem získali Rusové fakticky kontrolu.
Ruskou výhodou při obsazování byla legální přítomnost ruské armády na Krymu, která disponovala zhruba 14-16 tisíci muži, společná historie Ruska a Ukrajiny a úzké ekonomické a sociální vztahy nebo korupce ukrajinských vládních a armádních elit. Anexi předcházel informační tlak na ukrajinské obyvatelstvo s cílem demoralizace a oslabení legitimity vedení země. Jeho součástí bylo přirovnávání ukrajinské vlády k nacismu.
Do regionu v následujících letech proudily rozsáhlé ruské investice zejména do turistického ruchu a stavby 19 km dlouhého Krymského (Kerčského) mostu spojující Krym s ruskou pevninou.
Východní Ukrajina
Podobně jako Krym byla východní Ukrajina cílem ruské hybridní války. Ruským cílem po pádu Janukovyče bylo získat kontrolu na oblastmi východní Ukrajiny v rámci loutkového státu zvaného „Novorusko“, který by pro Ukrajince znamenal nejen ztrátu přístupu k Černému moři, ale i rozsáhlé průmyslové základny. Navíc by v podstatě znamenal záruku, že Ukrajina nevstoupí do NATO.
Po obsazení Krymu se začala vyostřovat i situace na východě Ukrajiny v tzv. Donbasu s vysokým podílem proruského obyvatelstva. V regionu probíhaly masivní demonstrace na podporu Janukovyče (ale i na podporu proevropského směřování země). V dubnu 2014 začali moc přebírat ozbrojení proruští separatisté, kteří vyhlásili Doněckou lidovou republiku (DLR) a Luhanskou lidovou republiku (LLR). Kontrolu nad nimi brzy začaly přebírat ruské tajné složky v čele s Igorem „Girkinem“ Strelkovem a v důležitých bitvách poskytovala separatistům skrytou podporu přímo ruská armáda. Naopak v Charkovské a Oděské oblasti ruské plány selhaly. Zhroucení ukrajinské armády však zabránily zejména dobrovolnické jednotky, složené zejména z nacionalistických fotbalových fanoušků z Kyjeva a západní Ukrajiny.
V červenci 2014 došlo nad východní Ukrajinou k sestřelení malajsijského civilního letu proruskými silami, které si vyžádalo 298 obětí. Na počátku roku 2015 ukrajinská armáda utrpěla katastrofální porážku u Debalceve, která výrazně přispěla k podepsání tzv. Minských dohod, které následně přispěly k ustálení frontové linie. Obě strany se zavázaly přestat používat těžké zbraně, byť tento závazek byl oboustranně místy porušován. Rusové museli postupně ustupovat od svých požadavků a víceméně se spokojili s existencí DLR a LLR udržujících zamrzlý konflikt, který znemožňoval Ukrajině potřebnou modernizaci.
Rusové svým útokem již v roce 2014 porušili řadu mezinárodních smluv včetně garancí územní celistvosti Ukrajiny, kterou Rusové garantovali výměnou za jaderné odzbrojení země po konci studené války. Kromě toho napadením nejaderné země vychýlili mocenskou rovnováhu a přispěli k většímu úsilí některých zemí o zisk jaderných zbraní na svou ochranu. Ukrajinci ztratili kontrolu nad zhruba 7 % svého území. Dle Spojených národů si boje na Donbasu v letech 2014-15 vyžádaly život 4 400 ukrajinských vojáků, 6 500 proruských povstalců a ruských vojáků a 3 400 civilistů.
Modernizace Ukrajiny
Snížení intenzity bojů umožnilo Ukrajincům pod vedením prezidenta Porošenka provést reformy, které byly klíčové zejména pro armádu. Ta byla budována po vzoru armád NATO, s nimiž se účastnila společných cvičení. Zamrzlý konflikt však zároveň znamenal odklon pozornosti celého světa od Ukrajiny a Ruska. Dokonce i sami Ukrajinci byli unaveni válkou. V květnu 2019 tak v prezidentských volbách drtivě zvítězil ve druhém kole se ziskem 73 % hlasů komik Volodymyr Zelenskyj.
Nedůvěra Západu v možnost účinné obrany Ukrajiny proti Rusku po ostudném kolapsu při stahování vojsk NATO z Afghánistánu v roce 2021 a nadhodnocení schopností ruské armády vedly k prakticky nulovým dodávkám zbraní na Ukrajinu. Například Německo zároveň odmítlo povolit estonskou dodávku sovětských houfnic, které Estonci dříve nakoupili právě v Německu.
Část ukrajinského vedení přitom navzdory varováním CIA nebrala příliš vážně možnost plnohodnotné ruské invaze. Zelenskyj ve snaze zabránit panice obyvatelstva ještě v průběhu února zlehčoval hrozbu ruské invaze. Rusové zároveň u hranic shromáždili pouze zhruba 200 tisíc vojáků, tedy velmi malou sílu na obsazení celého území Ukrajiny. Ukrajinská armáda se však v tichosti připravovala na útok a rozptýlila se ze svých základen, aby zabránila rozsáhlým ztrátám při očekávaném úvodním ruském úderu.
FORRÓ, Tomáš. Donbas: reportáž z ukrajinského konfliktu. Praha: Paseka, 2020. ISBN 978-80-7637-048-7.
ŠÍR, Jan a kol. Ruská agrese proti Ukrajině [online]. Praha: Karolinum, 2017 [cit. 2023-04-27]. ISBN 978-80-246-3737-2.
TROFIMOV, Yaroslav. Our Enemies Will Vanish: The Russian Invasion and Ukraine’s War of Independence. Penguin Michael Joseph, 2024. ISBN 978-0-241-655545-0.