Sovětské dědictví
Po převzetí moci bolševiky v Rusku v roce 1917 Ukrajinci vyhlásili samostatnost. Tu bolševici neuznali, obsadili Charkov, svolali Všeukrajinský sjezd sovětů, který vyhlásil vznik Sovětské ukrajinské lidové republiky, a zahájili proti ukrajinské vládě válku, trvající do roku 1920. Již tehdy bolševici používali hybridní válku jako svou zbraň – jejich ofenzivy doprovázela povstání v ukrajinských městech.
Zásadním mezníkem rusko-ukrajinských vztahů bylo v roce 1954 předání Krymu s převážně ruským obyvatelstvem pod ukrajinskou správu. Ruské obyvatelstvo se po rozpadu SSSR bouřilo proti svému zařazení k nezávislé Ukrajině.
Nezávislá Ukrajina na rozcestí
Nejdramatičtěji se rozpad impéria projevil na poloostrově Krym. Krymský parlament dokonce v roce 1992 vyhlásil nezávislost, ovšem následné referendum se neuskutečnilo. Rozpory vyvrcholily v roce 1995 zrušením krymské ústavy a zavedením přímé správy. I díky relativně přátelským vztahům Ruska a Ukrajiny se podařilo napětí zmírnit a v roce 1997 došlo k dohodě o pronájmu námořní základny v Sevastopolu Rusům a o rok později byla obnovena ústava Krymské autonomní republiky. V roce 2004 vypukla tzv. Oranžová revoluce, kdy se k moci dostaly proevropské síly v čele s tandemem Juščenko-Tymošenková. V roce 2008 na bukurešťském summitu NATO nakonec nebylo Gruzii a Ukrajině nabídnuto členství v organizaci, čehož Rusové ihned využili k invazi do Gruzie.
Euromajdan
Situace se na Ukrajině vyhrotila v listopadu 2013, kdy proruský prezident Viktor Janukovyč odmítl podepsat již vyjednanou asociační dohodu s Evropskou unií, což vedlo k revoluci zvanou Euromajdan zastánců proevropského směřování země. Část veřejnosti se přitom nebouřila ani tak kvůli EU, ale ztrátě reálné naděje na změnu vnitropolitických záležitostí jako dodržování právního státu nebo omezení korupce.
Naopak na východě země a na Krymu se objevily demonstrace na podporu Janukovyče. Ten v polovině února 2014 odstoupil, čímž způsobil bouřlivé reakce na straně Rusů a proruských separatistů.
Země dlouhodobě vnímána jako rozdělená (např. dle Huntingtonovy knihy Střet civilizací) s výrazně odlišnou situací na západě (Lvov) a východě (Doněck). Tato perspektiva je však zjednodušující, neboť na stranu proruských separatistů se nepřipojila rozsáhlá území s ruskojazyčným obyvatelstvem na východě a jihu Ukrajiny, jak zřejmě čekali i Rusové. Drtivá většina obyvatel naopak byla pro zachování jednotného státu. Výrazné posuny byly zřejmé v posilování ukrajinské identity a oprošťování od identity sovětské (ničení pomníků, přejmenování měst a ulic).
Prezidentské volby v květnu 2014 suverénně vyhrál v prvním kole s 54,7 % hlasů zvolen podnikatel Petro Porošenko, který zastával tvrdý postup vůči separatistům na východě země.
Ruský ekonomický tlak
Ekonomický tlak Ruska spočíval zejména v dodávkách plynu. Ukrajina měla s Ruskem od roku 2009 uzavřenu poměrně nevýhodnou dohodu. Od ledna 2014 Rusové nabídli Ukrajině díky pozitivním vztahům s prezidentem Janukovyčem slevu, ovšem navázanou na pobyt ruské Černomořské flotily na Krymu. Od března 2014 s ohledem na vyhrocenou politickou situaci a ukrajinské dluhy začal ruský plynárenský koncern Gazprom, následovaný ruským prezidentem a premiérem, tlačit ke splacení plynu a navýšení plateb.
Ve sporu se angažovala i EU, ale když nebylo dosaženo dohody a Gazprom v červnu 2014 začal vyžadovat platby předem, což Ukrajinci odmítli, byly dodávky plynu přerušeny. Vzhledem k oboustranné potřebě však byly v září obnoveny rozhovory a nakonec dosaženo kompromisu. Ukrajina zároveň dovezla větší množství plynu z EU než Ruska. K podobnému přerušení ruských dodávek došlo i v létě 2015, ale i v tomto případě nakonec bylo dosaženo dohody. V obou případech přitom mohla hrát významnou roli i ruská obava z případné ztráty evropského trhu, například při možném ukrajinském přerušení tranzitu nebo přesvědčení evropských odběratelů o nedůvěryhodnosti ruské strany.
Cesta k plnoformátové válce
Putinův tlak se v roce 2021 stupňoval a opakoval teze o údajné jednotě Rusů a Ukrajinců. Navzdory zvyšujícímu se počtu ruských vojáků poblíž ukrajinských hranic ze 100 až na zhruba 190 tisíc Putin ještě pár dnů před invazí v únoru 2022 opakoval, že se nechystá zaútočit, a odmítal trvzení amerických zpravodajských služeb o předpokládaném datu útoku. Důležitou záminkou před útokem bylo uznání separatistických tzv. Doněcké lidové republiky a Luhanské lidové republiky 21. února 2022. Ty následně požádaly o ochranu ruského prezidenta. Ruským cílem se tak zdálo dobytí celého Donbasu, což do značné míry předpokládali Ukrajinci, kteří na východ země soustředili většinu svých vojenských sil. Ve svém proslovu, vysílaném 24. února ráno, Putin ruskou invazi nazval „speciální vojenskou operací“ a stanovil jako hlavní cíle údajnou demilitarizaci a denacifikaci Ukrajiny.
FORRÓ, Tomáš. Donbas: reportáž z ukrajinského konfliktu. Praha: Paseka, 2020. ISBN 978-80-7637-048-7.
PLOKHY, Serhii. The Russo-Ukrainian War. Penguin Books, 2023. ISBN 978-1-802-06178-9.
ŠÍR, Jan. Ruská agrese proti Ukrajině [online]. Praha: Karolinum, 2017 [cit. 2023-04-27]. ISBN 978-80-246-3737-2.