Pozadí konfliktu
Před první světovou válkou
Balkán je charakteristický množstvím různých etnik a náboženství – střetává se zde katolická a pravoslavná církev a islám. Nacionalismus se v 19. století rozvíjel v málo vzdělaném prostředí venkova a měl odlišnou formu než v západní Evropě (ztotožnění s rodem, regionem nebo náboženstvím, nikoli národem). Podstatná část území se navíc nacházela pod nadvládou Osmanské říše. Charakteristické byly velké civilizační rozdíly i v rámci jednoho etnika. Velký význam mělo jihoslovanské pannacionální hnutí (jugoslavismus), ale také šovinistický nacionalismus (myšlenka „Velkého Srbska“ nebo „Velkého Chorvatska“).
Jako první se formoval srbský nacionalismus, který vedl k povstání proti Osmanům v letech 1815-17, po němž došlo k uznání autonomie. Úplné samostatnosti však Srbsko dosáhlo stejně jako Černá Hora, Rumunsko a Bulharsko až v roce 1878. V průběhu 19. století se u srbských elit střídaly myšlenky panslovanství s vytvořením „Velkého Srbska“. Srbové ve svých snahách byli vždy podporováni Ruskem. Problematický byl vztah Srbů s albánskou menšinou, vyznačující se velkými jazykovými a náboženskými odlišnostmi, zejména v Kosovu, obsazeném Srby v letech 1912-13. Albánie se sice v roce 1912 také dočkala samostatného státu, ovšem velká část Albánců se přesto ocitla za jejími hranicemi.
Katoličtí Chorvati byli v 19. století zejména pod nadvládou Habsburské monarchie a po roce 1868 součástí Zalitavska (Uherska) a museli čelit maďarizaci. Nejproblematičtější byla situace v Bosně, kde kromě muslimských Bosňanů žil i vysoký podíl pravoslavných Srbů a katolických Chorvatů. V roce 1878 se Bosna stala protektorátem Rakouska-Uherska a v roce 1908 došlo k její anexi (okupaci).
Meziválečné období a druhá světová válka
Po úspěšném atentátu srbského nacionalisty Gavrila Principa na následníka habsburského trůnu Františka Ferdinanda d’Este byla zahájena první světová válka. V roce 1918 pak vznikla parlamentní monarchie Království Srbů, Chorvatů a Slovinců v čele se srbskou dynastií Karadjordjevičů. Srbové v novém státě získali dominantní postavení a odmítli federativní uspořádání. Vzhledem k roztříštěné národnostní struktuře byly jednotlivé vlády velmi nestabilní a výsledkem byl politický chaos. V roce 1929 král Alexandr I. provedl státní převrat, zavedl diktaturu a zakázal politické strany na národnostním a náboženském principu. Kromě toho přejmenoval zemi na Jugoslávii. Popularita režimu byla extrémně nízká a nakonec vedla k úspěšnému atentátu.
Největší rozepře nastaly za druhé světové války, kdy byla Jugoslávie rozdělena mezi Německo, Itálii, Maďarsko, Bulharsko a další část tvořil loutkový fašistický stát Nezávislý stát Chorvatsko. Chorvatský režim pod vládou Ante Paveliče měl oporu v ultranacionalistickém revolučním hnutí Ustaša a na kontrolovaném území prováděl etnické čistky. Srbsko bylo pod okupační správou Německa, ale tzv. četnici (srbští nacionalisté) kromě Němců bojovali i proti komunistickým partyzánům (národně-osbozenecké armádě) Josipa Broze Tita, který postupně získal podporu Sovětského svazu i západních spojenců.
Druhá polovina 20. století
Po válce dokázal Tito využít svého postavení, odstranil ostatní politické strany a v roce 1945 vyhlásil vznik Jugoslávie (král Petr II. nakonec zůstal v exilu). Nejprve vytvořil po vzoru SSSR tuhý stalinistický režim, ovšem brzy se ve zlém se Stalinem rozešel a zemi nasměroval k jakési neutralitě, kdy udržoval blízké vztahy se Západem a později opět i s Východním blokem. Bylo povoleno soukromé podnikání a zvýšila se životní úroveň, mezi jednotlivými zeměmi a regiony ovšem panovaly velké rozdíly a stagnace v 80. letech vedla k vážným sociálním problémům zejména v chudších oblastech. V paměti navíc zůstávala neřešená a cenzurou potíraná konfliktní minulost mezi jednotlivými etniky, což se naplno projevilo zejména po smrti Tita v roce 1980.
Odpor za větší poltickou svobodu a ekonomické reformy se však objevily již na přelomu 60. a 70. let zejména v Chorvatsku. Výsledkem byla v roce 1974 nová ústava, která posilovala pravomoc jednotlivých zemí na úkor Srbů včetně autonomie Vojvodiny a Kosova.
Vzhledem k absenci politického následníka po Titově smrti bylo zavedeno kolektivní vedení země, kdy se v čele vlády každoročně střídali zástupci jednotlivých zemí v rámci federace. Nespokojenost s vývojem panovala zejména v Srbsku, které se opět snažilo zemi centralizovat. Jugoslávii vzhledem k pádu komunistických režimů v Evropě přestal Západ finančně podporovat, čímž se ekonomická situace ještě zhoršila. V letech 1988-89 v Srbsku za podpory Slobodana Miloševiče tzv. protibyrokratická revoluce, která vedla mimo jiné k zásadnímu omezení autonomie Kosova a Vojvodiny.
Na počátku roku 1990 proběhl bezvýsledný sjezd Komunistické strany Jugoslávie. Zatímco v Chorvatsku a Slovinsku významně vzrůstal nacionalismus spojený s požadavky větší autonomie, Srbové změny odmítali a naopak prosazovali silnější centralizaci. V květnu 1991 pak Srbové odmítli předat předsednictví federace Chorvatům.
Politická situace se zhoršovala zejména v Chorvatsku a Slovinsku, charakterizovaná vymezováním se vůči Miloševičovi a Srbům. Zejména Chorvati budovali svou národní identitu na protisrbských postojích s odkazem na události ze druhé světové války a nekritickém schvalováním činů ustašovců. Ve volbách zvíězila nacionalistická strana Chorvatské demokratické společenství (HDS) v čele s Franjo Tudjmanem, která spustila čistky s cílem propuštění zaměstnanců srbského původu ze státních úřadů a policie. To u srbské menšiny vedlo k nervozitě a hledání ochrany u Miloševiče. V létě 1990 pak Srbové podnikli tzv. balvanovou revoluci, kdy došlo k zablokování klíčové chorvatské severojižní dopravní tepny.
Válečný konflikt
Chorvatsko
Na jaře 1991 se napětí mezi Chorvaty a Srby vyostřilo v regulérní válečný konflikt. Srbové za podpory federální armády, tvořené z větší části prosrbskými sympatizanty, se podařilo obsadit klíčové komunikace a strategické objekty v příhraniční oblasti s Bosnou a Hercegovinou a Srbskem, kde následně vyhlásili vznik Republiky Srbská krajina. Do země byly vyslány mezinárodní jednotky UNPROFOR a boje v následujícím období probíhaly s nižší intenzitou.
V létě 1995 pak chorvatská armáda s tichým souhlasem Západu provedla ofenzivu, při níž dobyla ztracená území zpět. Na obou stranách docházelo k etnickým čistkám na civilním obyvatelstvu a rozsáhlé emigraci Srbů ze země. Chorvatsko se však následně stalo demokracií a úspěšně se integrovalo do NATO (2007) i Evropské unie (2013) a v roce 2023 se stalo součástí eurozóny, když přijalo společnou měnu euro.
Bosna a Hercegovina
Nejsložitější situace panovala v Bosně a Hercegovině, která byla národnostně značně roztříštěná a zemi hrozil rozpad. Když bosenský parlament v roce 1992 odhlasoval nezávislost na Jugoslávii, bosenští Srbové pod vedením Radovana Karadžiče vyhlásili vlastní nezávislost pod názvem Republika srbská a Chorvati pod názvem Chorvatské společenství Herceg-Bosna. Srbové s Chorvaty si už na jaře 1991 v tajné tzv. Karadjordjevské dohodě rozdělili Bosnu a Hercegovinu. Když bylo v Chorvatsku uzavřeno příměří, pozornost všech zúčastněných stran se přesměrovala k úsilí kontrolovat co největší území v Bosně.
V roce 1994 došlo k dohodě Bosňanů a Chorvatů o vytvoření Bosňácko-chorvatské federace, která měla účinněji čelit Srbům. V listopadu 1995 se po složitých jednáních podařilo vyjednat Daytonskou dohodu, která v zemi nastavila komplikované uspořádání s nízkou autoritou federální vlády.
Během bojů docházelo navzdory přítomnosti mezinárodních mírových sil k rozsáhlým etnickým čistkám civilního obvytelstva. Největší masakr se v roce 1995 odehrál v Srebrenici, kde Srbové po dobytí systematicky vyvražďovaly bosňácké muže a znásilňovali ženy. Celkem si tato událost, Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii označenou za genocidu, vyžádala zhruba 8 tisíc obětí.
Země byla válkou, která přinesla přes 100 tisíc obětí a 1,8 milionu uprchlíků, dramaticky poškozena a zůstala hluboce rozdělena bez vyhlídek na světlejší blízkou budoucnost.
Kosovo
V roce 1989 byla regionu s výraznou většinou albánského obyvatelstva ze strany Srbů zrušena autonomie. Vznikla Demokratická liga Kosova, která se mírovou cestou snažila o nezávislost. Na rozdíl od ostatních oblastí v Kosovu panoval dlouhou dobu relativní klid, než došlo v roce 1995 k uzavření Daytonské dohody, která neřešila status Kosova. Veřejnost se radikalizovala a vznikla polovojenská Kosovská osvobozenecká armáda (UCK), podnikající teroristické útoky na Srby včetně civilistů. V roce 1997 konflikt přerostl do regulérního vojenského střetu a na obou stranách docházelo k etnickým čistkám.
V roce 1998 se do konfliktu více angžovaly Spojené státy americké, které pohorzily Srbům leteckými útoky. Srbové však odmítli demilitarizaci Kosova a rozmístění mírových jednotek a pokračovali v masakrech, proto NATO v březnu 1999 zahájilo letecké bombardování Srbska. Z vojenského hlediska úspěšná mise však v důsledku civilních obětí, navíc bez mandátu Rady bezpečnosti OSN, vedla ke značným kontroverzím. Srbové se po porážce a červnové mírové dohodě z Kosova stáhli a v regionu byly rozmístěny mírové jednotky KFOR.
Jednání o budoucnosti Kosova však narážely na kategorické postoje srbské i kosovské strany. Nakonec byla Západem prosazena nezávislost Kosova, vyhlášená v únoru 2008. Nezávislé Kosovo přitom uznala zhruba pouze polovina zemí světa (včetně České republiky). Srbsko stále považuje Kosovo za svou součást, což výrazně zvyšuje nestabilitu v regionu. Kosovo se navíc potýká s řadou problémů včetně korupce, vysoké nezaměstnanosti či nelegálního obchodu. Výrazně se zhoršily vztahy Srbska se Západem – Srbové Daytonskou dohodu, bombardování země a uznání nezávislosti Kosova považují za národní křivdu.
JELEN, Libor. Konfliktní regiony světa. Praha: Nakladatelství České geografické společnosti, 2021. ISBN 978-80-87476-06-2. S. 58-78.